Otevřený dopis Josefu Hermanovi od uměleckého ředitele Opery Petra Kofroně

Tak jsem si přečetl Vaše „Kritické teze“ k Donizettiho Poprasku v opeře ve Stavovském divadle.

Myslím si, že jste se ocitl na šikmé ploše domněnky, že hudební publicista si může napsat „cokoliv“.

Chci Vám říci, že to není pravda. I hudební publicista – o hudební kritice se už dlouho nedá hovořit – má fyzickou i metafyzickou odpovědnost. Doporučuji Vám přečíst si dílo F.X.Šaldy. Nelze totiž napsat kritické teze a všechny pouze pozurážet. A proto – ač mi to není vlastní a všichni vědí, že mé vyjadřování je vrcholně diplomatické – pokusím se Vám odpovědět stejným způsobem.

Předně i publicista by si při broušení svého „kritického jazýčku“ měl dát pozor na pravopis. Pak by se nestalo, že Váš kritický jazýček se – slovy Laca Décziho, jehož výrazivo s uzarděním budu používat – trochu poblemtal, když místo Gaetano píšete Gateno, místo Vizváry píšete Vizvári apod.

Dále byste si měl promyslet myšlenkovou stavbu svých sentencí, které sebevědomě nazýváte „teze“, když zejména po Marxových Tezích o Feurbachovi, je – jak říká Laco Déczi – „drzost brát si to slovo do huby“. A přesto jste z dialektického myšlení vycházel. Na začátku řeknete, že „inscenace v této kvalitě nepatří na profesionální jeviště“, na konci že „příprava byla poctivá, úmysl vytvořit grotesku je legitimní a odvážný, Radim Vizváry, Enrico Dovico a vlastně všichni jsou nesporní kumštýři“. Laco Déczi tomu neříká „dialektika“, ale „blábolení“.

Dále byste si měl asi něco přečíst a pouvažovat, co to je „opera buffa“ a její interpretace v 21. století. Přitom se mi zdá, že Vaše postava vtělená do Vašeho jazykového projevu je přímo ztělesněním některé z postav komedie dell’arte – např. Pantalone nebo Dottore – takže cesta k pochopení výše uvedeného by nemusela být až tak dlouhá.

Dále byste se měl vyvarovat podpásových útoků typu „jásající diváky podpořili někteří z vedení Národního divadla“, protože se tím dopouštíte tří nelogičností:  1. Sugerujete, že si jakési obecné „vedení Národního divadla“ dělá divadlo pro svoje potěšení, 2. zároveň však říkáte, že si „vedení Národního divadla“ nedělá divadlo pro sebe, protože „mnozí diváci jásali“, a 3. venkoncem i kdyby celé obecenstvo bylo „zkoprnělé“ a „vedení Národního divadla“ se bavilo, potřeboval bych vysvětlit, jestli mám právo – jako součást vedení Národního divadla – se bavit, když se bavím, a dojímat se, když jsem dojat.

Dále byste měl rozlišovat mezi Vašimi osobnostními prvky a strukturální kritičností. Věta „mám holt smůlu, že se neumím smát zmaškařené besídce“ vypovídá více o Vašem osobnostním profilu než o inscenaci samotné. Holt – jak říká Laco Déczi – „jste suchar“. Laco Déczi by také asi hudebním publicistům poradil, aby se před návštěvou divadla (a jak sám říkáte „natož Stavovského divadla“) na sebe podívali do zrcadla a po otázce „zrcadlo, zrcadlo…“ zvážili, jestli výzor je paralelní k funkci „obecný estetický normotvorce“.

Dále byste se měl zamyslet nad svou větou o dirigentovi Enrico Dovicovi „o stylovém hudebním provedení nemůže být řeči“. A jejda. Takže Vy jste větší stylotvorce interpretace italské opery než Ital Enrico Dovico? Víte, podobných „pitomostí“ (jak říká Laco Déczi) jsem si už od naší kritické obce přečetl řadu. Že barevný, vyrovnaný hlas Veroniky Dzhioevy je „úzký, s problémy ve výškách“, že bas Michail Kazakov je tenor, že violoncella se „nevyvarovala neznělých pasáží“, ačkoliv šlo o flageolety atd. atd. Naší publicistické obci se tak podařilo dost lidí urazit, znechutit a vzít jakýkoliv elán. A to je ta metafyzická odpovědnost.

A tuto metafyzickou odpovědnost opravdoví kritikové cítili. Vy si dost často zoufáte nad „úrovní naší první scény“, vězte, že i já mám hodně daleko k nadšení nad úrovní české hudební publicistiky a chtěl bych se někdy dožít v hudební kritice takových formátů jako byl třeba v literatuře Václav Černý, Oleg Sus, Jan Lopatka a další.

Na závěr jedna rada Laca Décziho a možná Jana Wericha (kterou použiji obecně, v žádném případě konkrétně Vám): „Nejde pouze přijít domu nasranej z divadla a naplácat do počítače hlava nehlava blbosti, protože z toho bude koukat jen a jen nasranej blb“.

S pozdravy

Petr Kofroň

umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery

 V Praze 11. února 2017

Vážený pane řediteli Opery Národního divadla a Státní opery

děkuji za dopis, moc jich napsaných tak od plic nedostávám.

Předně Vás musím ujistit, že jsem své teze nepsal “nasranej” po příchodu z divadla, spíš jsem byl smutný. A psal jsem hned večer po premiéře, a dopracoval ráno, proto, že právě umělci rádi připomínají praxi první republiky, kdy se po premiéře v klubu proslavili do kuropění a v trafice si ráno koupili noviny s recenzemi. I říkal jsem si, že to stojí za pokus, a to právě formou základních tezí publikovaných elektronicky. Nepsal jste spíš Vy svůj dopis v nějakém rozrušení?

Ale pojďme k argumentům.

Podle mého je psaní o umění, jakékoli, debatou. Nikoli možností napsat cokoli, natož snahou všechny pozurážet – na rozdíl od vašeho uštěpačného tónu jsem jen konstatoval, holt podle mého hrozné věci – kdybych chtěl být uštěpačný, věřte, že bych mohl být a uměl být. Podle mého neexistuje v umění pravda, pouze argumentovaný názor, v tezích, pravda, přímočarý.

Proto bych očekával vyvrácení argumentů, ale, jako obvykle, jsem se dočkal snahy zdiskreditovat “protivníka”. Od Vás mě to překvapilo, myslel jsem si, že jsme si v minulosti dost rozuměli, asi se naše estetické cesty rozešly, to se může stát. Nevím, nakolik jste prostudoval Šaldu, možná pečlivě, protože on je přímo prorokem metody diskuse ad personam místo ad rem. Ale označit mě za Pantalona, Dottora – to jste ho trumfnul! Inu mám už nějaký věk a nemoce, co bych zastíral, nevypadám k světu.

Mylně mě peskujete za “pravopis” – samozřejmě šlo o překlepy, ta jména byla v článku dvakrát a podruhé správně. Ještě jste si nepovšiml třetího překlepu v názvu divadla – za všechny se omlouvám, vždycky zamrzí, opravil jsem je dodatečně.

V tezích se jasně přímočaře formulují fakta, argumenty, názory. Škoda, že to považujete za drzost.

Nevidím rozpor v tvrzení, že inscenace “v této kvalitě” nepatří na profesionální jeviště, že lze rozeznat dobrý úmysl tvůrců, a jejich kvality. Myslíte, že těm dobrým se všechno povede a těm špatným nic? Kauzalita? Dialektika??

Co je opera buffa myslím vím, jaký význam má ve 21. století nevím, neboť jsem otevřený různým tvůrčím řešením a zastávám názor, že neexistuje jen jedno správné. Kromě toho se ten význam proměňuje případ od případu, jiný bude v Národním divadle a jiný v Mnichově.

Spíš než teoretické vývody sleduji praxi – nevím, kolik operních inscenací jste za poslední tři čtyři roky shlédl Vy, ale já se snažím poznat kontext tím, že skoro nevynechám jedinou premiéru v Česku, osobně navštívím několik premiér v okolních dobrých operních domech (Drážďany, všechny tři berlínské opery, Vídeň, Bratislava, Poznań, Mnichov, Zürich a sem tam i jiné) a nějaké desítky jich sleduji přes internet. Mám tvorbu Národního divadla s čím srovnávat. A to musím cestovat za své, nemám za sebou silnou instituci, která by to platila.

Mám rád komické opery, a vůbec komiku v opeře, leckdy se hodně nasměju, tentokrát holt ne – znamená to, že mi můžete nadávat do sucharů? Vždycky jsem mimo jiné ctil vaše noblesní, tak trochu prvorepublikové jednání a psaní, ale takhle by se vyjadřovala trhovkyně…

Že se premiéra části diváků líbila a části nelíbila, a že mezi spokojené patřili členové vedení Národního divadla, považujte za informaci. Co z toho vyvozujete jsou pouze vaše domněnky.

Enrico Dovico je výtečný dirigent i znalec italské opery, ale, s dovolením, už jsem leccos z toho repertoáru slyšel a hodnotil, i si o tom přečetl, a snad smím mít odlišný názor. Dokonce pochybuji, že by pan dirigent byl s výsledkem opravdu spokojen.

Možná žehráte na kritiky proto, že je začínáte považovat za součást PR divadla, není tomu tak. Další Vaše příklady nehorázných kritických tvrzení neumím komentovat, nevím, o čem vedete řeč.

Přeji vše dobré

Josef Herman

šéfredaktor Divadelních novin

V Praze 11. února 2017