Přímo v Národním divadle se Nápoj lásky uváděl naposledy před více než sto lety. Přitom Nemorinova árie Una furtiva lagrima je tak známá! Čím si to hluché období vysvětlujete?

Pro stoletou pauzu v uvádění Nápoje lásky může být vysvětlením zaměření Národního divadla převážně na českou operu. V Praze byl Nápoj lásky naposledy inscenován v roce 1992 ve Smetanově divadle, tehdejší scéně Národního divadla. Již dva měsíce po jeho premiéře však vznikla dnešní Státní opera a Nápoj lásky pak byl na jejím repertoáru. Ale i přesto je tato opera v Praze poměrně málo uváděná, vždyť ve světě je téměř stálou součástí repertoáru velkých operních domů. Možná je i Gaetano Donizetti u nás vnímán trochu ve stínu svých slavnějších italských kolegů, nicméně uvedení jeho Dona Pasquala před několika lety ve Stavovském divadle bylo, myslím, velmi úspěšné a je dobře, že se nyní vracíme i k Nápoji lásky.

Nápoj lásky je vaše první hudební nastudování v Národním divadle, a tak ho musíte znát dokonale. Co z vašeho pohledu divákovi nabízí?

S nadsázkou bych řekl, že je jako šampaňské - je to hudba čistá, jiskřivá, perlivá, s klenutými, zpěvnými melodiemi, jednoduchým doprovodem a velmi přehlednou stavbou. Jako ostatně všechny Donizettiho opery, i Nápoj lásky je postaven na sólistech. Jejich role jsou výrazné a obtížné, ať už zmíníme koloratury Adiny, lyrické fráze Nemorina nebo brilantní rychlé pasáže Dulcamary.

Jak k této partituře přistupujete z pohledu dirigenta, na kterém závisí hudební nastudování.

Chtěl bych zachovat lehkost a třpytivost této hudby, čehož lze docílit třeba sjednocením pěvecké a orchestrální artikulace, vylehčováním frází a samozřejmě s tím souvisí i tempová otázka kontrastů brilantních a lyrických pasáží.

Jaká fáze procesu zkoušení je pro vás u Nápoje lásky nejzajímavější?

Přestože dirigent nemá takovou svobodu jako režisér, protože hudební jazyk partitury je mnohem konkrétnější, mám moc rád tu počáteční fázi poznávání díla a úvah, kudy se interpretačně vydat. Ale neméně zajímavé je i ono vzájemné „oťukávání" s interprety a vzájemné ovlivňování názorů na věc.

Pokud zmiňujete režiséra, vašim partnerem je na jevišti Simone Sandroni. Ten je zejména choreografem a má hluboký cit pro rytmus. Letos už máte za sebou zkušenost s choreografem Yourim Vamosem, pro jehož inscenaci Othella jste dirigoval jím vybranou hudbu Leoše Janáčka...

Zásadní rozdíl je v žánru - Othello byl hudební koláží vytvořenou na míru přesně podle choreografových záměrů. Oproti tomu Simone Sandroni, přestože sám je též choreografem, v režii opery samozřejmě měnit hudební složku nemůže. Ponechal mi velkou svobodu, akceptoval i veškeré mé návrhy úprav a škrtů. Diskuse s ním zatím byla velmi příjemná a upřímně se těším na další spolupráci.

Kromě dirigování jste i klavíristou. Je možné, že tento nástroj časem kvůli své vytíženosti v opeře odložíte?

Snažím se neztratit s ním kontakt, byť se mu samozřejmě nemohu věnovat každodenně. Ale stále mám na programu jako klavírista řadu koncertů, třeba velmi rád a často spolupracuji s Evou Urbanovou. Snažím se zařazovat do těchto koncertů i sólové skladby, abych se donutil pracovat pořád i na technice a tónu, a mé hraní nesklouzlo k dirigentskému „přehrávání".

Jaké máte kromě dirigování Nápoje lásky další plány pro rok 2011?

V Národním divadle mne ještě vedle mých běžných představení čeká jako druhého dirigenta, vedle Tomáše Netopila, účast na novém nastudování Mozartova Únosu ze Serailu, několik hostování v Janáčkově opeře v Brně, ze symfonických koncertů se těším třeba na březnový koncert s Pražským komorním orchestrem v rámci abonentní řady FOK. V plánu mám i jeden operní projekt, u kterého se poprvé potkám jako s režisérkou s mojí manželkou Magdalenou.

Ptal se Juraj Gerbery

1.12. 2010