Naposledy se něco podobného přihodilo Verdiho Aidou za ředitelování Daniela Dvořáka, a dnes stejně jako tehdy nejde ani tak o bídný výsledek jako o okolnosti, které k němu vedly.
Inscenaci Simona Boccanegry sice režíroval David Pountney, jenže ve Velšské národní opeře už v roce 1997, a to poetikou o dvacet let starší odněkud z provincie. Postávání a gestikulace na symbolicky dekorované scéně, nasvícené či spíš zešeřelé v možnostech tehdejších technologií, které dnes patří do muzea technicky i mentálně. Přímočaré ilustrování příběhu, kdyby alespoň zahraného veritábl, s emocemi a energií, a ne zachuntaného do vágní výtvarné symboliky. Náznakové herecké akce, jak se tomu říkalo, jsou na hraně nechtěné parodie, zvláště při fyziognomii některých pěvců - a situaci nevylepšil ani příliš archaizovaný překlad libreta, letos pořízený Marií Kronbergerovou. Divím se nejvíc Davidu Pountneymu, že mu nevadí producírovat se v tak opraných režisérských nedbalkách.
Autor: Josef Herman
Zdroj: Divadelní noviny
Autor fotografií: Hana Smejkalová, Národní divadlo
Formát pro tisk